Leden 2009

Bella Sara

31. ledna 2009 v 19:42
Sháním kartičky Bella Sara(samozdřejmě s neaktivovaným kódem).
Pokud máte nějaké které by jste prodali tak mi napište do komentíků(nezapomeňte napsat váš mail ať vám můžu spětně odpovědět.

Nebo můžu vyměnit( pouze kódy):


Skipper
Honey
Halloween
Lucas
Graia
Juno
Bukefalos
Moonlight
Rose
Ghost
Starfighter
Jonathan
Santos
Saga
Juno
Persephone
Bellisimo

Těším se na vaše nabídky =)

muj stary profil

28. ledna 2009 v 19:33

Muů starý profil na ufu- ukázka

2.profil na ufo

28. ledna 2009 v 19:26
další profil kterej prodám - cena dohodou
to by pajjusak je jen proti kopírování -takže výsledně to odstraním a dodám texty dle vaší potřeby


1.profil na ufo

28. ledna 2009 v 19:11
Dávám se profil na ufo kterej mám v plánu prodat - na ceně se domluvíme
pokud máš zájem napiš do komentu

to by pajjusak je jen jako opatření proti kopírování!mám origoš bez toho a nejsou tam žádný nadpisy - ty doplním podle vaší potřeby

Ohňostroje!

21. ledna 2009 v 20:56 Blbůstky
Naprosto miluju ohňostroje!!!!!!!!!!!! Dávám sem pár foteček.Pokud nesdílíte moje nedšení ohledně ohňostrojů tak sorry,ale já si nemohla pomoct =D



3.kolo SONH

21. ledna 2009 v 20:48 Bleskovky
Táák je tu s drobátko menším spožděním 3. a poslední kolo SONH!!!!
teť se rozhodne!!!!! tak shánějte hlásky!!


Pustupují:

KOKI
povídka: Jezero


Khandi slavila osmnáctiny a s kamarády si vyjela na rockový koncert.
Jenže oslava se trochu zvrtla a Khandi se pohádala se svým přítelem,na koncertu byla také Khandina kamarádka Dina ,a protože věděla jaké to je ,nemohla nechat nejlepší kamarádku jít samotnou a jako jediná přítomná plnoletá osoba s řidičákem na oslavě slíbila Khandi ,že jí odveze domů ,spolu se svým přítelem Erikem .
Vypadalo to,že tuhle noc se už nic zvláštního nestane ,myslela si Khandi,ale mýlila se ...O půl hodiny později seděli Erik s Dinou na předních sedadlech držíce se za ruce,Khandi seděla vzadu .Všichni tři si spolu chvíli povídali do té doby,než narazili na jezero obklopené tmavým lesem ….
"Tady to neznám,"podivila se Dina a Erik prohodil ,že by se vsadil o cokoli,že by žádná z nás to jezero sama bez baterky neobešla .
Dina se toho hned chytila a o 5 minut později vycházela z auta s tím ,že jako důkaz ,že jezero opravdu obešla ,zabodne asi v polovině obvodu jezera do země dýku .V tu chvíli jsme s Erikem osaměli .Hodnou chvíli jsme si neměli co říct a já nahodila téma horory...Zatímco já vyprávěla ,Erik si nenápadně přesednul ke mně dozadu
a o pár minut později mně chytil za ruku, v tu chvíli jsem si musela přiznat ,že je Erik opravdu hezký a mnohokrát mně napadlo,že bychom my dva byli krásný pár,ale tohle jsem přece Dině nemohla udělat .
Erik zapomněl na Dinu a vypnul si mobil .Chtěla jsem vyprávět dál ,ale Erik mně s prstem na ústech přerušil a začal mne líbat.Jediné co jsem mohla říct bylo ,že tohle přece nemůžeme.....
Dina si mezitím v nepropustné tmě trochu rozechvěle zpívala slova své nejoblíbenější písničky ,jen aby nemyslela na nejrůznější horory .I přes sebevětší vzdorování se jí strach zarýval do morků kostí .Řekla si že se před svým klukem nepokoří,netušila však co právě dělá s její nejlepší kamarádkou ,nepomyslela na to že by jí Khandi přeprala kluka .Dina měla nepříjemný pocit,že jí někdo sleduje.....cosi se šustlo....někde šiška spadla ,jinde zas zajíc vyběhl ze svého pelechu ,cestou zavadil o kamínek ,který se v hlubokém nočním tichu kutálel dál po neušlapané cestě ,než zapadl hluboko do houští,nebo snad do měkkého mechu .
V tu chvíli začala Dina litovat,že se sázkou souhlasila .
Zhlubokých nočních stínů se začaly vynořovat obrovské postavy prapodivných tvarů,snad stromy ,ale velice zvláštní,těžko říct co byly zač .Chtěla se obrátit zpátky a dát se na útěk ,naneštěstí jedinou únikovou cestu jí uzavřel další ze zvláštních tvorů .Postavy se začaly pomalu přibližovat k Dině,která začala couvat dozadu,neměla na vybranou,buď skočí do jezera ,nebo půjde vstříc prapodivným tvorům a smrti .Něco ji však s rozhodováním předběhlo .Kostnaté pařáty s dlouhými nehty ji popadly zezadu za kotníky,neměla šanci se bránit,jediné co mohla dělat pro svou záchranu bylo zachytit se posledních kousků trávy rostoucí u jezera,než bude po všem....
Khandi od sebe okamžitě po žalostném výkřiku vycházejícím z nepropustné tmy u jezera Erika odtrhla s otázkou co to bylo?
"Eriku měli bychom zavolat policii,"zvážněla Khandi.,,Ale no tak Dina to zvládne,"protestoval Erik .Khandi na něj vrhla nenávistný pohled a Erik si nakonec zapnul mobil a policii zavolal …
Ráno slunce svými paprsky skýtalo hrůznou podívanou na stopy krve ,které vedly přímo do jezera .Policie uzavřela případ jako nešťastnou náhodu,avšak stopy krve a také proč se Dina bránila nedovedla vysvětlit...

PS: Koki tuto povídku vymyslela sama!
Za každý obrázek se ji připočte bod v hlasování...

























Džujinka
Povídky: Upír, Záhadný stařík



UPÍR
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.


Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.


Diplomek pro veverku:


2.Kolo SONH

13. ledna 2009 v 10:02 Bleskovky
POstupují:

KOKI
povídka: Jezero


Khandi slavila osmnáctiny a s kamarády si vyjela na rockový koncert.
Jenže oslava se trochu zvrtla a Khandi se pohádala se svým přítelem,na koncertu byla také Khandina kamarádka Dina ,a protože věděla jaké to je ,nemohla nechat nejlepší kamarádku jít samotnou a jako jediná přítomná plnoletá osoba s řidičákem na oslavě slíbila Khandi ,že jí odveze domů ,spolu se svým přítelem Erikem .
Vypadalo to,že tuhle noc se už nic zvláštního nestane ,myslela si Khandi,ale mýlila se ...O půl hodiny později seděli Erik s Dinou na předních sedadlech držíce se za ruce,Khandi seděla vzadu .Všichni tři si spolu chvíli povídali do té doby,než narazili na jezero obklopené tmavým lesem ….
"Tady to neznám,"podivila se Dina a Erik prohodil ,že by se vsadil o cokoli,že by žádná z nás to jezero sama bez baterky neobešla .
Dina se toho hned chytila a o 5 minut později vycházela z auta s tím ,že jako důkaz ,že jezero opravdu obešla ,zabodne asi v polovině obvodu jezera do země dýku .V tu chvíli jsme s Erikem osaměli .Hodnou chvíli jsme si neměli co říct a já nahodila téma horory...Zatímco já vyprávěla ,Erik si nenápadně přesednul ke mně dozadu
a o pár minut později mně chytil za ruku, v tu chvíli jsem si musela přiznat ,že je Erik opravdu hezký a mnohokrát mně napadlo,že bychom my dva byli krásný pár,ale tohle jsem přece Dině nemohla udělat .
Erik zapomněl na Dinu a vypnul si mobil .Chtěla jsem vyprávět dál ,ale Erik mně s prstem na ústech přerušil a začal mne líbat.Jediné co jsem mohla říct bylo ,že tohle přece nemůžeme.....
Dina si mezitím v nepropustné tmě trochu rozechvěle zpívala slova své nejoblíbenější písničky ,jen aby nemyslela na nejrůznější horory .I přes sebevětší vzdorování se jí strach zarýval do morků kostí .Řekla si že se před svým klukem nepokoří,netušila však co právě dělá s její nejlepší kamarádkou ,nepomyslela na to že by jí Khandi přeprala kluka .Dina měla nepříjemný pocit,že jí někdo sleduje.....cosi se šustlo....někde šiška spadla ,jinde zas zajíc vyběhl ze svého pelechu ,cestou zavadil o kamínek ,který se v hlubokém nočním tichu kutálel dál po neušlapané cestě ,než zapadl hluboko do houští,nebo snad do měkkého mechu .
V tu chvíli začala Dina litovat,že se sázkou souhlasila .
Zhlubokých nočních stínů se začaly vynořovat obrovské postavy prapodivných tvarů,snad stromy ,ale velice zvláštní,těžko říct co byly zač .Chtěla se obrátit zpátky a dát se na útěk ,naneštěstí jedinou únikovou cestu jí uzavřel další ze zvláštních tvorů .Postavy se začaly pomalu přibližovat k Dině,která začala couvat dozadu,neměla na vybranou,buď skočí do jezera ,nebo půjde vstříc prapodivným tvorům a smrti .Něco ji však s rozhodováním předběhlo .Kostnaté pařáty s dlouhými nehty ji popadly zezadu za kotníky,neměla šanci se bránit,jediné co mohla dělat pro svou záchranu bylo zachytit se posledních kousků trávy rostoucí u jezera,než bude po všem....
Khandi od sebe okamžitě po žalostném výkřiku vycházejícím z nepropustné tmy u jezera Erika odtrhla s otázkou co to bylo?
"Eriku měli bychom zavolat policii,"zvážněla Khandi.,,Ale no tak Dina to zvládne,"protestoval Erik .Khandi na něj vrhla nenávistný pohled a Erik si nakonec zapnul mobil a policii zavolal …
Ráno slunce svými paprsky skýtalo hrůznou podívanou na stopy krve ,které vedly přímo do jezera .Policie uzavřela případ jako nešťastnou náhodu,avšak stopy krve a také proč se Dina bránila nedovedla vysvětlit...

PS: Koki tuto povídku vymyslela sama!
Za každý obrázek se ji připočte bod v hlasování...

























Džujinka
Povídky: Upír, Záhadný stařík



UPÍR
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.


Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.

Záhadný stařík





Tenkrát mi bylo 9 let. Byli jsme na návštěvě u příbuzných v Německu. Sluníčko krásně svítilo, senza příležitost někam vyrazit. Tak jsme se sestřenkou popadly kola a jely. Prostě někam, kde je hezky. Dojely jsme do lesa, u kterého byl na kraji starý park. První pohled byl strašidelný a mrazivý, ale co, vlezly jsme tam. Já jsem omylem zabouchla starobylá vrátka, které se málem rozbily. Prohlížely jsme si to tajemné místečko. Po chvilce něco šustlo. Myslely jsme, že je to nějaké zvíře, ale ne! Za chvíli z keře vylítnul podivný stařík a něco na nás zakřičel, ale my jsme mu nerozuměly a stály jsme jak opařené na tom samém místě. Samo, že jsem začali křičet a potom zdrhat, ale nemohly jsme otevřít tu zatracenou branku. Koukala jsem na toho muže, zatím co sestřenka se mermomocí snažila přesvědčit tu branku, aby povolila. Ten stařík byl malý a ušmudlaný. V roce něco držel. Pytel! Byl ode mne tak půl metru a já myslela, že mě do toho pytle strčí. Záhadně branka povolila a my jsme o 106 jely z toho lesa ven. Něco za námi křičel, ale nerozuměly jme mu. Nikdy bych se tam už nevrátila! Potom jsme zjistili, že v tom lese byla nalezena v pytli mrtvá holčička! :-(

Veverka

povídka: Bílé rukavičky.

V domě bydlela matka se třemi dcerami.Matka už dávno propadla drogám a alkoholu,vyhodili ji z práce a o své 3 děti se vůbec nestarala..Jednou řekla své nejstarší dceři:,,Musíme prodat tvou postel,abychom mohli zaplatit nájem a měli kde bydlet. Budeš spát pod klavírem ale nesmíš za žádnou cenu křičet".Jelikož nejstarší dceři bylo 12, pochopila že se radši podřídí matce a bude spát pod klavírem.Vzala si peřinu,převlékla se do noční košilky ašla spát pod klavír.Tu v noci začaly na klavír hrát bílé rukavičky.Dcera začala křičet, bílé rukavičky popadly nůž a dceru zabily.Druhý den řekla své druhé nejstarší dceři,že musí prodat její postel,aby měli na nájem.


Dcera tedy tu noc spala pod klavírem.


Taky neuposlechla rady matky a začala křičet.



Bílé rukavičky neušetřily ani jí. Třetí den řekla Matka své nejmladčí dceři,že musí prodat její postel,aby měli na nájem,že bude spát pod klavírem,ale nesmí křičet.Dcera si vzala svou peřinu,převlékla se do košilky a vzala si s sebou vidličku.V noci začaly na klavír hrát bílé rukavičky.Dcera ale nezačala křičet. Vzala vidličku a propíchala jí bílé rukavičky a spala dál.Ráno šla dcera do ledničky a tam uviděla popsané krabičky.Nejstarší-srdce.Prostřední-játra,ledviny








Byly v nich lidské vnitřní orgány od obou sester.Vtom přišla do kuchyně matka a lednici ihned zavřela.Dcera se soustředila na její ruku. Byla propíchaná uplně stejně,jak včera propíchala bílé rukavičky.


To znamená, že dcery zabila jejich matka.


Diplomky pro ty co dál nepostupují:

1.kolo SONH

10. ledna 2009 v 18:38 Bleskovky

Soutěžící:

Veverka




povídka: Bílé rukavičky.















V domě bydlela matka se třemi dcerami.Matka už dávno propadla drogám a alkoholu,vyhodili ji z práce a o své 3 děti se vůbec nestarala..Jednou řekla své nejstarší dceři:,,Musíme prodat tvou postel,abychom mohli zaplatit nájem a měli kde bydlet. Budeš spát pod klavírem ale nesmíš za žádnou cenu křičet".Jelikož nejstarší dceři bylo 12, pochopila že se radši podřídí matce a bude spát pod klavírem.Vzala si peřinu,převlékla se do noční košilky ašla spát pod klavír.Tu v noci začaly na klavír hrát bílé rukavičky.Dcera začala křičet, bílé rukavičky popadly nůž a dceru zabily.Druhý den řekla své druhé nejstarší dceři,že musí prodat její postel,aby měli na nájem.

Dcera tedy tu noc spala pod klavírem.

Taky neuposlechla rady matky a začala křičet.

Bílé rukavičky neušetřily ani jí. Třetí den řekla Matka své nejmladčí dceři,že musí prodat její postel,aby měli na nájem,že bude spát pod klavírem,ale nesmí křičet.Dcera si vzala svou peřinu,převlékla se do košilky a vzala si s sebou vidličku.V noci začaly na klavír hrát bílé rukavičky.Dcera ale nezačala křičet. Vzala vidličku a propíchala jí bílé rukavičky a spala dál.Ráno šla dcera do ledničky a tam uviděla popsané krabičky.Nejstarší-srdce.Prostřední-játra,ledviny



Byly v nich lidské vnitřní orgány od obou sester.Vtom přišla do kuchyně matka a lednici ihned zavřela.Dcera se soustředila na její ruku. Byla propíchaná uplně stejně,jak včera propíchala bílé rukavičky.

To znamená, že dcery zabila jejich matka.




Džujinka
Povídky: Upír, Jizva,Záhadný stařík



UPÍR


Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…

Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…

Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.

Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.

Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.

Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.

Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.

"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.

Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.

Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.



jizva

Po autonehodě, kterou jsem zažila jako šestiletá, mi na obličeji zůstala ošklivá jizva.Když jsem před nedávnem o půlnoci šla vyvenčit našeho pejska, uviděla jsem na lavičce u břehu řeky ženu.Přátelsky mi pokynula, abych si sedla vedle ní.Viděla jsem, že je překrásná.Obě dvě jsme mlčky pozorovaly hladinu.Najednou její ruka se dotkla mojí jizvy.Ikdyž mi to bylo trapné, nikdy jsem se tak dobře necítila.Po chvíli jsem se s ní rozloučila a šla domů.Ve svém pokoji - jsem se náhodou podívala do zrcadla.Moje jizva zmizela!Rozhodla jsem se, že znovu poběžím k řece.Ta žena stále seděla na lavičce, ale přes obličej měla černý šátek.Když jsem k ní přišla, opatrně jsem zvedla šátek a podívala jsem se jí do obličeje.Najednou jsem na jejím čele poznala svou jizvu.Ta žena se na mě usmála a řekla:Buď šťastná...







Záhadný stařík


Tenkrát mi bylo 9 let. Byli jsme na návštěvě u příbuzných v Německu. Sluníčko krásně svítilo, senza příležitost někam vyrazit. Tak jsme se sestřenkou popadly kola a jely. Prostě někam, kde je hezky. Dojely jsme do lesa, u kterého byl na kraji starý park. První pohled byl strašidelný a mrazivý, ale co, vlezly jsme tam. Já jsem omylem zabouchla starobylá vrátka, které se málem rozbily. Prohlížely jsme si to tajemné místečko. Po chvilce něco šustlo. Myslely jsme, že je to nějaké zvíře, ale ne! Za chvíli z keře vylítnul podivný stařík a něco na nás zakřičel, ale my jsme mu nerozuměly a stály jsme jak opařené na tom samém místě. Samo, že jsem začali křičet a potom zdrhat, ale nemohly jsme otevřít tu zatracenou branku. Koukala jsem na toho muže, zatím co sestřenka se mermomocí snažila přesvědčit tu branku, aby povolila. Ten stařík byl malý a ušmudlaný. V roce něco držel. Pytel! Byl ode mne tak půl metru a já myslela, že mě do toho pytle strčí. Záhadně branka povolila a my jsme o 106 jely z toho lesa ven. Něco za námi křičel, ale nerozuměly jme mu. Nikdy bych se tam už nevrátila! Potom jsme zjistili, že v tom lese byla nalezena v pytli mrtvá holčička! :-(






KOKI


povídka: Jezero

Khandi slavila osmnáctiny a s kamarády si vyjela na rockový koncert.

Jenže oslava se trochu zvrtla a Khandi se pohádala se svým přítelem

,na koncertu byla také Khandina kamarádka Dina ,a protože věděla jaké to je ,nemohla nechat nejlepší kamarádku jít samotnou a jako jediná přítomná plnoletá osoba s řidičákem na oslavě slíbila Khandi ,že jí odveze domů ,spolu se svým přítelem Erikem .

Vypadalo to,že tuhle noc se už nic zvláštního nestane ,myslela si Khandi,ale mýlila se ...O půl hodiny později seděli Erik s Dinou na předních sedadlech držíce se za ruce,Khandi seděla vzadu .Všichni tři si spolu chvíli povídali do té doby,než narazili na jezero obklopené tmavým lesem ….

"Tady to neznám,"podivila se Dina a Erik prohodil ,že by se vsadil o cokoli,že by žádná z nás to jezero sama bez baterky neobešla .

Dina se toho hned chytila a o 5 minut později vycházela z auta s tím ,že jako důkaz ,že jezero opravdu obešla ,zabodne asi v polovině obvodu jezera do země dýku .V tu chvíli jsme s Erikem osaměli .Hodnou chvíli jsme si neměli co říct a já nahodila téma horory...Zatímco já vyprávěla ,Erik si nenápadně přesednul ke mně dozadu

a o pár minut později mně chytil za ruku, v tu chvíli jsem si musela přiznat ,že je Erik opravdu hezký a mnohokrát mně napadlo,že bychom my dva byli krásný pár,ale tohle jsem přece Dině nemohla udělat .

Erik zapomněl na Dinu a vypnul si mobil .Chtěla jsem vyprávět dál ,ale Erik mně s prstem na ústech přerušil a začal mne líbat.Jediné co jsem mohla říct bylo ,že tohle přece nemůžeme.....

Dina si mezitím v nepropustné tmě trochu rozechvěle zpívala slova své nejoblíbenější písničky ,jen aby nemyslela na nejrůznější horory .I přes sebevětší vzdorování se jí strach zarýval do morků kostí .Řekla si že se před svým klukem nepokoří,netušila však co právě dělá s její nejlepší kamarádkou ,nepomyslela na to že by jí Khandi přeprala kluka .Dina měla nepříjemný pocit,že jí někdo sleduje.....cosi se šustlo....někde šiška spadla ,jinde zas zajíc vyběhl ze svého pelechu ,cestou zavadil o kamínek ,který se v hlubokém nočním tichu kutálel dál po neušlapané cestě ,než zapadl hluboko do houští,nebo snad do měkkého mechu .

V tu chvíli začala Dina litovat,že se sázkou souhlasila .

Zhlubokých nočních stínů se začaly vynořovat obrovské postavy prapodivných tvarů,snad stromy ,ale velice zvláštní,těžko říct co byly zač .Chtěla se obrátit zpátky a dát se na útěk ,naneštěstí jedinou únikovou cestu jí uzavřel další ze zvláštních tvorů .Postavy se začaly pomalu přibližovat k Dině,která začala couvat dozadu,neměla na vybranou,buď skočí do jezera ,nebo půjde vstříc prapodivným tvorům a smrti .Něco ji však s rozhodováním předběhlo .Kostnaté pařáty s dlouhými nehty ji popadly zezadu za kotníky,neměla šanci se bránit,jediné co mohla dělat pro svou záchranu bylo zachytit se posledních kousků trávy rostoucí u jezera,než bude po všem....

Khandi od sebe okamžitě po žalostném výkřiku vycházejícím z nepropustné tmy u jezera Erika odtrhla s otázkou co to bylo?

"Eriku měli bychom zavolat policii,"zvážněla Khandi.,,Ale no tak Dina to zvládne,"protestoval Erik .Khandi na něj vrhla nenávistný pohled a Erik si nakonec zapnul mobil a policii zavolal …

Ráno slunce svými paprsky skýtalo hrůznou podívanou na stopy krve ,které vedly přímo do jezera .Policie uzavřela případ jako nešťastnou náhodu,avšak stopy krve a také proč se Dina bránila nedovedla vysvětlit...

PS: Koki tuto povídku vymyslela sama!
Za každý obrázek se ji připočte bod v hlasování...

















Elibaa


povídka: Email



Asi před rokem v pátek jsem dostala E-mail.Byly v něm otřesné fotky

holky,která spáchala sebevraždu.Také v něm stálo,že pokud tento

e-mail nepošlu 10 lidem do 7 dnů,tak se mi to mrtvé děvče najde.Já

na tyto věci nevěřím a ihned jsem to smazala.To byla chyba!Přesně

za týden jsem měla volné odpoledne,tak jsem k nám pozvala kamarádku.Když

jsem šla ze školy,připadalo mi,že se za mnou někdo plíží,ale

jakmile jsem se otočila,nikdo tam nebyl.S nepříjemným pocitem jsem

šla dál.Těsně před domem zvuky ustaly.Oddychla jsem si.Vešla jsem

do předsíně a najednou se předemnou zjevila ta dívka z e-mailu.Začala

jsem křičet,ale ona se ke mě přibližovala víc a víc.Na poslední

chvíly zazvonila kamarádka a ta mrtvola zmizela.Věřte nebo ne,tohle

se opravdu stalo!


Změny v SONH!

4. ledna 2009 v 16:16 Bleskovky
Jak vidím tak vás to moc nechtylo... tak sem se rozhodla vás drobátko povzbudit!!!!!!!
Cena pro vítěze je můj profil na VSU - virtuální stáji Ufonek - jsem Pebi
A mám samé big zuzky - s toho jeden koník vše 100% a level PRO + nějaké pohárky---

pokud si to teť někdo rozmyslel a chce se do soutěže přihlásit,ale myslí si že už to do zítřka nestihne _ ať nezoufá:

Uzávěrka přihlášek se posouvá na 7.1.2008 - to by měla stačit

Pravidla se nijak nemění - vše je napsáno o rubriku níže .

A běda jestli nepřibidou soutěžící


Pracujeme na 100%

1. ledna 2009 v 19:27 Blbůstky
doost dobrý =D!